Český medze severu

Máme zahradu. A co teď? Pod Řípem, všude kolem ovocné stromy... a co neuděláme? No přece... pořídíme si dva včelí úly, protože proč ne, že jo!

Nejdřív jsme si nebyli jistí, jestli má smysl stavět včelí ubytovnu zrovna na severu. Život je tu tvrdej, jak to na severu bývá. Není to úplně místo pro tak drobný a milý tvory, jako jsou včelky. Uchytí se tu? Budou se tu mít včelinky dobře? Točila se nám z toho hlava. Ale přece jen... zbouchali jsme ze dřeva dva úly a nahnali do každého jednu včelí maminu. A to všechno i přesto, že jsme o včelaření nevěděli vůbec nic.

Dalším logickým krokem bylo zapsat se do svazu, abychom měli kolem sebe zkušené pány včelaře. A podařilo se! Přizvali nás do svého kruhu (buď z nás měli radost, nebo si řekli, že nás radši pohlídají... spíše sázíme na to druhé)

A teď to nejlepší... všechny naše obavy se nenaplnily. Včely si tu lítají po sadech s jabloněmi, broskvoněmi a třešněmi. Opylovávají, jak to jen jde, domů se vracejí s plnýma nožičkama pylu jako ty největší čórky ze severu. A do toho ani neplatí nájem. Řekl bych... absolutní Ústeckej vibe. Ale ono to není tak černý, jak to může znít...

Tohle bylo pro naše včelstvo první léto a musíme říct, že se včeličky přizpůsobily skvěle. Dokázaly vyrobit několik litrů medu, takže jim ten nájem s radostí odpouštíme. Je to vlastně win-win situace pro obě strany. Ony mají bydlení s výhledem na Říp a hromadou květů, a my máme med.